Původ a historie rakytníku (I. část)

Rakytník řešetlákový se nejvíc rozšířil na euroasijském kontinentě po poslední době ledové. Po ústupu ledovce ve střední Evropě převládaly husté porosty stromů, hlavně jehličnanů. Rakytník byl vytlačený na zbývající místa.

Původní vlastí rakytníku je Asie a velmi široký euroasijský areál. Porosty rakytníku se nachází v různých nadmořských výškách. V závislosti na místě výskytu a podmínkách prostředí může jít o keř 2 - 3 m vysoký či strom výšky 10 - 15 m, ale též až 18 m. V západní Evropě dnes najdeme zbytky původních porostů rakytníku na březích řek a moří, ale i v okolí horských řek v Italii, Švýcarsku a Rakousku, Francii, Polsku, Německu, Británii, Nizozemí a Finsku.

Nejsevernější porosty rakytníku byly objevené v severozápadním Norsku, Švědsku a zejména v Botnickém zálivu. Ze světové rozlohy rakytníku, původních divokých porostů, která je 1,5 milionů ha, je 90% původních porostů na čínském území. V Čechách žádné původní porosty nejsou. Rakytník je světlomilná rostlina, která ráda obsazuje světlá místa (říční ostrovy, pobřeží moří), kde byly velké stromy zničené záplavami. Široké rozrostlé kořeny rakytníku se šikovně udržely i na vyhloubených březích řek.
Rakytník je geneticky velmi plastická rostlina. Vyskytuje se v mnohých ekotypech a je vhodný i na kultivaci a šlechtění jako ovocná dřevina. V různých podmínkách jeho výskytu se vytvořilo velké množství různých geografických ras.

Nejstarší řecká legenda říká, že rakytníkové listy i plody pojídal jako hlavní potravu bájný okřídlený kůň Pegas, rakytník mu dával sílu a proto mohl létat. Rakytník získal podle historických záznamů svoje dnes už zažité jméno v dobách Alexandra Makedonského, kdy vojáci pro sebe a svoje koně využívali rakytník k obnově svých sil na boje. Koně měli díky obsahu oleje v rakytníku lesklou srst. Z tohoto faktu vzniklo pojmenování „hippos“ (kůň) a „phaes“ (lesk).

Jedna mongolská legenda praví, že ve 13. století slavnému mongolskému dobyvateli Čingischánovi, jeho mužům i koním dával rakytník neuvěřitelnou sílu a vytrvalost při dobývání světa. Plody rakytníku využívali obyvatelé Tibetu, Mongolska, Číny, Sibiře, Řecka a Říma jako léčivo i potravinu. O léčivých účincích rakytníku se poprvé zmínili Čtyři knihy léčitelství od čínského autora z let 773-783 n.l. V Číně byl rakytník využívaný jako léčivá rostlina dlouho jen v horských oblastech. Intenzivního pěstování v Čáně se rakytník dočkal až po polovině 20. století.